Honza Odehnal

TÝDEN.CZ

17. 1. 2018
Rubrika: O cestách

Z deníku chlápka v krizi středních let – Maroko selfi tour

Autor: Jan Odehnal

16.02.2017 09:47

někdy zoufalým manželkám, dobít baterky, vykonat hrdinské činy, na které budeme do smrti vzpomínat, zvýšit si sebevědomí, zkrátka zažít něco neobyčejného.

Naše nezbytné vybavení - zahálející cestovatelské motorky, stan, spacák a nezbytná selfi tyč, aby na facebooku všichni věděli a abychom měli nějaké vlastní fotky. Běžně nás nikdo nefotí, nikoho nezajímáme.

Konečně máme za sebou předodjezdové stresy, při kterých si říkám a plujeme si trajektem z Malagy do ještě španělské Melily která je již sice v Africe, ale patří Španělsku. Vyhlížíme čluny s uprchlíky, pobřežní hlídky, ale nikde nic.

První opravdový den na cestě je tak trochu zklamáním – naplánovaná stasa, která má vést po zapomenuté silničce je jízdou po rozestavěné dálnici – spousty stavebních strojů, dělníků, rozkopané silnice, zkrátka realita dost vzdálená vysněné romantice svobodné jízdy marockým venkovem. Situaci zachraňuje návštěva údajně nejhlubší nejhlubší jeskyně v severní Africe - La Grotte de Friouato. Po zakoupení vstupenek bereme čelovky a hurá do podzemí.

První marocký nocleh patří k těm nezapomenutelným. Chtěli jsme spát sice v jakémsi tom hotýlku, který se nám zdál drahý, neútulný, studený, nakonec nás sám jeho provozovatel posílá (s ulehčením, že se o nás nemusí starat) k jeho sousedovi ve vesnici. Spíme u děduli v jeho kamenném domku, jež se stal po zatopení tím nejútulnějším místem na světě. Neumí sice slovo anglicky, přesto jsme si skvěle nad šálkem přeslazeného čaje skvěle pokecali.

Cestování po Maroku je pro motorkáře hlavně o poušti. Je to vlastně taková nejbližší reálná exotická destinace, která splňuje romantické představy o oázách skrývající pramen, písečných dunách, nomádských berberech, islámu, vysokých horách. Zážitek by nebyl kompletní bez jízdy na velbloudu, který podnikáme v dunách Erg Chebbi. Ještě že máme selfi tyč, aby všichni věděli, jací jsme to borci.

Nakonec zjišťuji, že je pohodlnější jít v dunách pěšky, stejně ten otlačený zadek stál z to. Až nyní oceňuji, jak náročné bylo cestování karavan napříč Saharou.  Náš další nejbližší cíl je oáza El Mharech. Poradil nám ji Honza Smejkal, který má tuto oblast proježděnou teréňákem pro CK Rajbas a málo kdo v ČR zná tuto oblast lépe než on. Nakonec poměrně snadno zdoláváme nejobávanější místo – přejetí řečiště Oued Rheris, kde má byt tak jemný písek že se do něj zahrabete a sami si nepomůžete. 

Takhle nám to prezentují místní obyvatelé a vzápětí dodávají, ale když využijete mých služeb, provedu vás tímto úsekem bezpečně, případně zajistím doprovodné auto. Tváříme se hrdinně a odmítáme, i když o našich schopnostech až tak přesvědčeni nejsme. Ale co, jsme přece tři a nějak to dopadne. Navíc máme selfi tyč, aby v nejhorším doma věděli, v jakém to zapadákově byl náš konec.  Oáza El Mharech ukrytá mezi kopci splňuje veškeré romantické představy o oáze – stavba z bláta a pisku, palmy, malá zelená políčka využívající pramen a kupodivu nevtíravý a příjemný personál, žádní turisté, co vice si můžeme přát. Ještě podnikáme podvečerní výstup na nejvyšší kopec s výhledem do koryta a údolí obávané řeky, kudy vede cesta následující den. Noc pod palmami kde usínáme za zvuku cikád, tisíce hvězd, to je to, na co se bude vzpomínat.


Podobný zážitek máme z oázy Sacré o několik stovek kilometrů dále, původně jsme tam spát nechtěli, ale když jsme se dali do řeči s místním chlapíkem starostlivě vyhlížející návrat jeho stádečka koz, změnili jsme plán. On totiž mluvil, světe div se rusky. Večer u ohně pod datlovými palmami byl opět nezapomenutelný. Chlapík byl poměrně záhadný, nedostali jsme z něj, kde se rusky, naučil a co vlastně bylo jeho zaměstnání, protože měl procestovaný celý svět a přehled o světovém dění.


Další velkou výzvou je Džabal Tubkal 4 167 m nejvyšší hora Vysokého Atlasu, Maroka i celé severní Afriky až po Etiopii, poměrně vysoký, ale technicky nenáročný podnik, jen mít více času. Na výstup a sestup z vesničky Imlil v 1 740 m. Máme jen dva dny. Za rozednění jsme již s nezbytnou výbavou (mačky, jídlo na den, teplé oblečení a nezbytná sefi tyč) na cestě s odhodláním pokořit nejvyšší vrchol severní Afriky. Cesta je zřetelná a kolem poledne dosahujeme chaty Refuge Caf Du Toubkal v 3 200 m. Zde to rozumně balí Martin a vrací se dolů. S vrcholem předem nepočítal, tohle není jeho doména. Dál pokračuji s Jardem, ale jde to pomalu, kyslíku znatelně ubývá a bez aklimatizace to není výstup na Kokořín. Po hodině to otáčí i Jarda a tak vrcholové selfi dělám za naši partu v 17 hodin jen já. Výhled na okolní hory je opravdu parádní a umocněn tím, že jsem tu sám. Sestup na chatu zabral i s focením a natáčením 2 hodiny a těším se na vydatnou baštu. Mám toho plné zuby, bolí mne hlava z nedostatku kyslíku a nohy, ruce z držení selfi tyče, vlastně celé tělo. Celkové převýšení přes 2 400 m a následných 1000 m dolů by umořilo i vola. Ještě musím pochválit motokářské boty Sidi Adventure – asi jediné boty, v kterých lze jezdit na motorce a zároveň relativně pohodlně chodit po horách. Popsaný výstup je toho důkazem.


To se již blíží náš výlet ke konci, druhý den sestupujeme zpět do Imlil, přejíždíme do Marakéše. Zde je snad povinností se účastnit gurmánského večera na náměstí plného marockého jídla a pití. Následuje historický Fez s úzkými uličkami a řemeslnými dílničkami a působivé ruiny římského města (UNESCO), kde děláme poslední společné sefii, aby doma věděli, že cesta předčila očekávání a bude to s námi zase nějakou dobu k vydržení. Více fotek zde.


 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  -

Diskuze

Jan Odehnal

Outdoorové sporty a aktivní cestování.
PB121326_2 (3).jpg
Oblíbenost autora: 10

O autorovi

Normální chlápek ve věku krize středního věku, tata dvou kluků. Hory, kolo, motorky, to je můj život.

Kalendář

<<   leden 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA
 
FOTOGALERIE
nepal motorky_104.jpg nepal motorky_93.jpg nepal motorky_90.jpg

více z fotogalerie...